„Jak voni to dělaj? Propagace žádná a stejně je tu rok od roka čím dál tím více lidí“, zaslechl jsem v neděli ráno. Ono je to jednoduché. Festival formátu Fluff festu u nás prostě nemá obdobu. Jiné festivaly s precizní reklamou letos silně trpěly nedostatkem posluchačského zájmu. Fluff fest má, řekl bych, opačný problém.

Pořadatelé nepočítali s tak velkou návštěvností, odhadem téměř tři tisíce lidí branou rozhodně prošlo. Mělo to i nepříjemné stránky. Nikdy na tomto festivalu nebylo tolik nepořádku na zemi. Rozšlápnuté kelímky vždy bylo možné spočítat na prstech jedné ruky, nepamatuji po areálu volně pobíhající psiska, většinou mi nikdo nekouřil pod nosem, když jsem konzumoval vegaburger, idioti, co vyhazují plné kelímky nad hlavu prostě na tomto místě v minulosti neexistovali, a tak bych mohl pokračovat… Letos tomu bylo jinak a popravdě jsem z toho trochu posmutnělý…

První kapelou hlavní scény jsou stejně jako první den Němci. Tentokrát jde o valivější formu punk/hardcoru, která v sobě absorbuje persony z kapel, jakými jsou PERTH EXPRESS nebo TRAINWRECK. Zajímavostí je zpěvačka ve středu kapely. Narezlá Sam se s tím rozhodně nepáře a štěká do mikrofonu nehledíc vpravo vlevo. Několik žánrových odboček zní velmi zajímavě a kdyby jich bylo více, tak je jen lépe. Hlavě některé kytarové nápady koketující se sludge-indie žánry se mi líbí, což u podobných kapel rozhodně není obvyklé.

Polští DAYMAKERS přelaďují na metalovější notu. Jejich metalcoreová smršť je sice načichlá punkem, živě se však dá mluvit o trochu odlehčenější a verzi kapel typu SNAPCASE. Čahoun s mikrofonem, Pat, je sympaticky nasraný, po první skladbě mě sice vyděsí několikaminutovým projevem, ale je to na dlouhou dobu jediný delší monolog, který se vede a bez keců se hobluje v punk/HC/metalovém stylu.

Na další kapelu se těším a to tak, že velmi. Mladá krev náladového scremo-post hardcoru kombinuje minimalističtější momenty s neřízenou metal screamocoreovou bouří. JUNE PAIK se sympaticky hořícím vokalistou zapalují všechny kolem. Narvaný set až po okraj, velká škoda, že textil měli pouze v hobitích velikostech, hudbu ale mají bezchybnou, takže s chutí do ni. Fanoušci chaotického screama s náladovějšími ploškami ala ISIS si zajisté přišli na své.

AS WE FIGHT mají s prodávaným oblečením opačný problém. Trička mají jen ve velikostech XL a více. Jak mi vokalista Jesper Vicencio Gün řekl: „We have merch only for real man“. Z počátku setu mám trochu strach, aby nepokračoval trend z minulého Fluffu a to sice, že výrazně „metalovější“ metalcoreové kapely budou lehce bojkotovány z řad publika, podobně jako CATARACT minulý rok. AS WE FIGHT tento problém nemají… Možná je to tím, že jejich hudba je přeci jen zábavnější, lépe jedoucí a méně sterilní než u výše zmíněných Švýcarů. Podporu mají značnou, klub přátel moshe jim organizuje v pitu parádní „veslici“ a dojde i na stavění lidské téměř čtyřpatrové pyramidy před pódiem – no zbortila se prostě krásně. Dva vokalisté neustále popohání moshery a je to více o zábavě než o názorech. Příjemné zpestření.

Pokračuje se hudebně v podobném duchu, jen s přesunem za oceán. Američané SHIPWRECK AD kombinují brutální hardcore s metalovými postupy. Z pódia však jde mnohem méně energie než u jejich předchůdců, což je možná způsobeno absencí druhého vokalisty a tak se po několika skladbách odebírám hledat něco zajímavějšího. V party tent stage máme českou akvizici, kterou dříve silně podporovala THEMA 11, takže s chutí na ně. Kapelu LA PROSPÉRITÉ jsem dříve živě nikdy neviděl, ale několik jejich skladeb znám poměrně důkladně. Vím, co čekat - nedoladěný nebo lépe řečeno disharmonický emotivní thrash screamo-rock. Netradičním nástrojem je trubka, která dobarvuje celkově rozpolcený zvuk hradeckokrálovských. Mezi skladbami často česko-anglicky hovoří bubeník Joska většinou děkuje… Živě působí všichni nejen ještě více rozjetě než ze studiové tvorby, ale i trochu jetě. Otázkou je, zda je důvodem koncertní energie nebo alkohol.

Na hlavní scéně mezitím startuje melodický HC/punk rock DEATH IS NOT GLAMOROUS z Osla. Zpěvák Christian je poměrně dojat z toho, že lidi znají jeho texty, já vítám opět jednu z měkčích a melodičtějších věcí nedělního dne. Příjemně jedoucí punk tvoří v kotli vroucí náladu, stagediveři jsou na pódiu téměř stále. Christian je stále v pohybu, hudebně to zařezává a funguje, ale je čas se přesunout do stanu. Izraelský fastcore jsem snad ještě nikdy neslyšel, takže MONDO GECKO je jasnou volbou.

A nutno dodat že volbou dobrou. MONDO GECKO vytvořili ve stanu náladu neopakovatelnou. Fastcoreoví alkáči, kdy kostnatý kytarista vážil snad jen polovinu metráku, na pódiu lemtají Borovičku, kterou jim někdo nabízí, občas diskutují, jestli je Borovička při koncertě dobrý nápad, ale… Je. To, co se strhlo při jejich setu, bylo šílenství utržené ze řetězu. Fantastické nasazení, neustálý pohyb, sama kapela velmi často plavala v moshpitu, vše pěkne dle pravidla „play fast or dont“.

Na hlavním pódiu si mezitím rozložil své hamondky Phillip Price, kolem něhož se začínají míhat bytosti, které uvízly někde mezi hnutím hippie a glam rockem – ano správně, chystají se šílení AN ALBATROS s crazy psychedelickým evangelistou Eddiem ve svém středu. Eddie oděn do upnutých kalhot a obut do kovbojských bot začíná pózovat s mikrofonem a myslím, že by mu většina rockových hvězd z osmdesátých let mohla závidět. Jakmile se spouští psychedelická prog-grind mašina, začíná i Eddieho exhibice, která na Fluff festu nemá obdoby.

Eddie se vyžívá v osmdesátkových homopózách, charisma z něho stříká na všechny strany, už jen čekám, kdy se vysouká z kalhot a začne masturbovat na pódiu. Leze na bicí soupravu, skáče dolů, leze po konstrukci scény, se kterou předstírá soulož, při tom stále drží mikrofon, do něhož nezřízeně hystericky vříská. Na chvilku se usadí i za bicí soupravou. Bubeník Stevie jde s rytmičákem mezi lidi – atmosféra a feeling Pennsylvánců je neopakovatelný. Eddie dokonce během setu vyšplhá na Avii, ve které sídlí zvuk festivalu. Zřejmě je tam hezký výhled a na tomto místě tráví poměrně dost času… AN ALBATROS si patrně bude každý návštěvník pamatovat velmi dlouhou dobu.

Belgičtí RISE ANF FALL vyznávají opět metalovější formu zvuku, nicméně pod touto slupkou je harcorepunkové srdce tepající ve středních tempech  (na poměry Fluff festu samozřejmě). Některá místa hudebně zaujmou, ale pouze některá a je jich příliš málo. Poslední kapelou ve stanu jsou TACKLEBERRY – zastánci opět obhroublejší, ale přesto celkem melodický formy punku. Vokál je zajímavě zbustrovaný – otázkou je, jestli je to účel nebo ne. Kapela opět pochází od našich západních sousedů. Na hlavní scéně se zatím připravuje brazilská legenda RATOS DE PORAO, která letos oslnila i na festivalu Obscene Extreme.

Kapela, která odkojila Maxe Cawaleru a první sestavu SEPULTURY, je jednoznačně nestarší bandou Fluffu. Vévodí jí dva veteráni – sudovitý vokalista Gorda a kytarista Jão, který mi trochu připomíná Jana Saudka. U baskytary vidím známou tvář, je jím Juninho z fastcoreové DISCARGY, která byla na Fluffu k vidění minulý rok. Brazilci, kteří své první CD vydali v první polovině osmdesátých let, rozhodně nebudili dojem rozvážných staříků. Jejich set bavil, páni hudebníci šlapali se švýcarskou přesností. Směs thrashe, punku a hardcoru fungovala výborně i pod pódiem, kde bylo možno vidět některé „móresy“ z Obscene Extreme.

Krom punkerů, kteří běhali v circle pitu téměř nazí, tu byl k mání i velký nafukovací pejsek s madly, na kterém se provozovaly plavby v moshpitu. Ve chvíli, kdy pejsek nefungoval jako loď, fungoval velmi dobře jako míč. RATOS DE PORAO poskytli pořádnou porci hudební zábavy a nahlížejte na mě klidně jako na burana, mě jejich pozitivní set bavil a to včetně občas trochu neintelektuální veselice. Jako poslední hrající, Američany HAVE HEART, již bohužel z důvodů odjezdu nestíhám…

A teď malé shrnutí, z něhož jsem ledacos načrtnul již v úvodu. Dramaturgie opět naprosto skvělá. Něco podobného prostě jiná akce u nás a v blízkém zahraničí nenabízí. Veganská kuchyně vynikající (hlavně pak vegezmrzlila). Nabídka dister, zinů, a všeho dalšího kolem opět téměř nedostižná. Horší to začíná být s organizací, jídlo ke konci každého dne dochází, organizátoři trochu podcenili počet lidí, které festival přitáhne. Fronty dosahují nebývalých délek, na festivalu se objevují poházené skleněné lahve, otravné existence (to neplatí pro vtipálky nabízející „Free Hug“, kteří několikrát objali snad každého na festivalu a podobné recesisty), pobíhající psy, neuklizené odpadky, lítající kelímky… Celkově se mi zdá, že ukázněnost návštěvníků šla rapidně dolů a to mě mrzí asi nejvíce. Tento unikátní festival díky tomu začíná ztrácet svoji charismatickou tvář. Otázkou zůstává, jak Fluff fest zasadit zpět do jeho obvyklých kolejí...